Tábor právě skončil a byl bych rád, kdyby jeho konec časový neznamenal nutně jeho konec v myslích všech táborníků. Vždy když se připravuje program visí ve vzduchu určité napětí – bude se dětem líbit? Nestane se u hry nikomu nic? Bude to spravedlivé, zábavné atp. Přestože je program velice důležitou součástí tábora, nemyslím si, že by součástí nejdůležitější. Měl by být spíše prostředkem, médiem na kterém je možné se vést dále.
Myslím, že to proč tábor vlastně dělat vyplynulo až v posledních třech dnech tábora – na plese, filmovém festivalu a před odjezdem. Petr Kozel právě po filmovém festivalu poznamenal, že přes všechny nevýhody malého tábora se mu ten letošní líbil zcela mimořádným způsobem; ve vzduchu byla cítit zvláštní atmosféra jednoty – jakoby všichni vytvořili jednu velkou rodinu, která, obrazně řečeno, dýchá jedněmi plicemi.
A pro mne osobně byl právě tento pocit tím nejkrásnějším na táboře. Program vytvořil podmínky pro to, aby se jednotliví lidé, často velmi různí, mohli spojit a společně něco zažít. A jsou to právě vzpomínky, které nám nikdo nemůže vzít. Pocit vnitřní jednoty a hluboké krásy. P.T. De Chardin říká, že jen člověk člověku může pomoci při poznávání světa. Tento výrok jsem na táboře zopakoval (zcela úmyslně) vícekrát. A myslím že se společnými silami v tomto poznávání světa všichni nějak nalezli.
Chtěl bych vám všem, touto formou, za hledání poděkovat a popřát vám pokračování všeho dobrého, co se podařilo započít a snad za rok se těším na shledanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat